Proč to nikdy nezměním?

Začátky roku, nové etapy nebo životní zvraty s sebou často přinášejí potřebu změny. Lidé si dávají předsevzetí, pojmenovávají, co by chtěli jinak. Mnohdy jsou si velmi přesně vědomi toho, co jim v životě nefunguje, ale změnu se jim nedaří uskutečnit. Ne proto, že by chyběla vůle nebo inteligence. Ale proto, že v pozadí působí procesy, které nejsou na první pohled vidět a které nemají pod kontrolou.

Jedním z častých omylů je představa, že když si člověk něco uvědomí, automaticky se podle toho začne chovat. Praxe ale ukazuje, že uvědomění a akceschopnost nejsou totéž. Mezi nimi stojí celá řada vnitřních brzd.

Když nesnesu, že „musím“

Mnoho lidí má se změnou spojený nepříjemný pocit tlaku. To, že by něco měli dělat, i když pro své dobro, v nich neevokuje svobodu nebo růst, ale povinnost. Něco, co se musí. Něco, co je třeba splnit. A právě tady se často ozývá minulá zkušenost.

U některých lidí sahá odpor k řádu hluboko do dětství. Do období, kdy jim bylo opakovaně říkáno, co mají dělat, jak mají fungovat a kým mají být. Jejich pohled na věc nebyl uznáván, jejich vnitřní realita nebyla brána vážně. Základní potřeba autonomie a svobody byla v útlaku.

V dospělosti se pak jakýkoli náznak systematičnosti, může setkávat s odporem, protože ji vnitřní systém ji čte jako další ohrožení svobody, přitakání starému traumatu. 

Svoboda versus řád

Paradoxem je, že aby se změna mohla skutečně projevit ve hmotě, řád potřebuje. Nestačí pochopit, nebo si přát. Je pro to třeba  něco dělat – zasít, zalévat a sklízet. Opakovaně a pravidelně. To, co se v osobním rozvoji někdy nepopulárně nazývá disciplínou.

V praxi se nezřídka setkávám s tím, že pro klienty, kteří mají disciplínu spojenou s poslušností, tlakem a popřením vlastní vůle, je to ale problém. Disciplína v jejich vnitřním světě neznamená péči nebo závazek k sobě, ale donucení. Něco, co se dělá se sebezapřením.

Dostávají se tak do konfliktu. Touží po svobodě, ale zároveň odmítají chování, které by změnu umožnilo. Tím se jejich akceschopnost výrazně snižuje. Ne proto, že by nebyli schopní, ale proto, že disciplína je v jejich nervovém systému spojena s ohrožením.

Nevědomé procesy jako brzda

Velká část toho, co změně brání, se odehrává mimo vědomou pozornost. Nevědomé procesy chrání člověka před tím, co kdysi bolelo. Pokud byla svoboda v minulosti potlačena, jakákoli „povinnost“ může aktivovat staré obranné mechanismy – rebelství, odpor, prokrastinaci, únavu, zapomínání nebo rezignaci.

To co jsme zvyklí označovat jako nespolehlivost, lenost nebo nedůslednost. Zevnitř jde ale často o snahu zachovat si integritu a pocit bezpečí. Tělo i psychika si pamatují víc, než si člověk uvědomuje. 

Dobře, ale co s tím?

Změna jako svobodná volba

Skutečná změna se může dít teprve tehdy, když přestane být vnímána jako povinnost a začne být vnímána jako volba. Ne jako odpověď na „měl bych, jinak…“, ale jako vědomé „chci“. Když disciplína přestane být nástrojem nátlaku a stane se formou péče o to, na čem záleží. Když se změní motivace ze strachu v lásku – tak jak o to vyjadřuje 4. klíč v konceptu duševní gramotnosti Pěti klíčů k vnitřní síle. 

Akceschopnost neroste z tlaku, ale z bezpečí. A právě tady se znovu ukazuje, jak důležité je porozumění vlastním vnitřním procesům, umění číst sám sebe – duševní gramotnost. Protože bez něj zůstanou i ty nejlepší nápady jen ve formě nezrealizovaných úmyslů.